Tři čtvrtiny voliček a voličů v České republice se rozhodli správně a zbytečné volby do zbytečného parlamentu odignorovali. Jsem nesmírně potěšen.
Když jsem 25.5.2009 oznámil vznik Klubu angažovaných nevoličů, netušil jsem, jak úspěšné bude hned jeho první vystoupení. Tajemní politologové prorokovali 35 procent účast a sdělovací prostředky masírovali veřejnost. A to pouze kvůli tomu aby donutili voliče jít k volbám. Stát za tuto nezákonnou činnost utratil veliké množství finančních prostředků nás všech za reklamní spoty v televizi i v rozhlase a hlas naprosté většiny lidí byl ignorován. Do žádné televizní ani rozhlasové debaty nebyl nikdo z nevoličů pozván a ani v tištěných médiích tato naprostá většina národa nedostala vůbec žádný prostor. Jedná se o bezprecedentní porušení práv naprosté většiny občanů.
Občané ČR si v drtivé většině něco tak zbytečného, jako volby do Evropského parlamentu nepřejí a svůj postoj dali neúčastí jasně najevo. Těch pár jednotlivců, kteří k těm volbám zašli, eteď nejspíš v šoku z toho, co se bude dít dál. Tak především výsledky. Nebudou jen tak, ale až někdy v noci z neděle na úterý. V televizi bude vystupovat plejáda neznámých politologů a "odborníků na všechno", aby vyjádřili svůj názor na nic. A zástupci většiny budou jako obvykle odignorováni.
Takže vážení politici a straníci a kandidáti. Nemusíte se stydět, ale budu rád, když uznáte, že v těchto volbách Vás někdo na hlavu porazil. A to Klub angažovaných nevoličů. Jsme připraveni přijímat gratulace a jsme připraveni jednat o budoucnosti tohoto systému.
Naše vítězství v těchto volbách je grandiózní
Evropské daně? 0,19 EUR za jednu cigaretu!
Když člověk letí mimo Evropskou unii, zjistí ke svému úžasu, že nic není tak drahé jako Evropa.
Chudí rybáři a obchodníci kdysi na své poušti postavili letiště. A udělali dobře. Na tom letišti zanedlouho přistáli geologové a ti pod tou pouští nalezli ropu. Z chudých rybářů a obchodníků se takřka přes noc stali pohádkově bohatí šejkové. Jmenuje se to Dubaj.
Díky ropě a prozíravosti tamního vládce se na té poušti staví paneláky a zahrádky. Autobusové zastávky tam mají klimatizované a v jednom takovém paneláku je kromě všudypřítomného hotelu a obchodního domu i lyžařská sjezdovka. Venku je 50 stupňů ve stínu a uvnitř se lyžuje na sněhu.
Tamním šejkům nestačila jejich vlastní poušť a tak si prostě kus země z moře vytvořili. Za peníze z ropy a díky armádě negramotných dělníků. Nikde jinde než v Dubaji jsem se nesetkal s takovým množstvím negramotných lidí. Míra negramotnosti v Dubaji je tak vysoká, že je tam poměrně rozšířeným businessem služby čtení a psaní. Řešení tedy mají.
Díky tomu, že Dubajští šejkové nevyžadují žádné daně, jsou tamní obchody plné cenově výhodného zboží. A tak i já jsem podlehnul a koupil jsem mimo jiné 4 kartóny cigaret. Nekupte to, když karton stojí 15 amerických dolarů. Ale Evropská unie mi to dala pořádně sežrat. Když jsem přistál v Německu, musel jsem dodanit 3 kartony, protože dovézt jako obyčejný Evropan mohu pouze karton jeden. Daň z jedné cigarety je 0,19 EUR. Takže mě tahle sranda stála 112 EUR. O důvod víc se vykašat na volby do Evropského parlamentu a o důvod víc do Dubaje se vrátit. Někdy.
Když nejde o život, tak jde o h....
Nevztekejme se. Nebo nám praskne žilka. Jsou důležitější věci a tam jde o život.
Naprostá většina z nás netrpí hladem ani žízní. A přesto se vztekáme. Rozčilujeme se kvůli tomu, že nás někdo předběhl v obchodě nebo na blogu. Že se na nás prodavačka mračí. Že nám dal policista oprávněnou pokutu. Že si z nás v diskusi pod článkem někdo udělal legraci. A kvůli jiným podobným malichernostem.
Většina z nás se vzteká, čertí, durdí a zlobí najedená a napitá. Máme i pár korun na nějakou tu elektřinu a připojení k internetu. A nebo nám slouží nohy tak, že jsme schopni dojít do nějaké internetové kavárny. Máme to vztekání snadné. A přitom vlastně o nic nejde.
Potkal jsem v pondělí maminku s dvěma dětmi. Seděli na ulici a měli hlad. Nevztekali se a dokonce se smáli. Přestože jim šlo o život, téměř nikdo si jich nevšímal. Koupil jsem jim vodu, banány a rybu. A oni mi poděkovali. Nic víc jsem ani nechtěl.
A možná je voda, banány a ryba lék. A tak až se někdo bude vztekat kvůli zákonům, nesmyslům, kodexům, hlouposti, diskusím a politice, dejte mu vodu, banán a rybu. Třeba to pomůže a nepraskne mu žilka. A nebo Vám poděkuje. To někdy bohatě stačí.
Letecké katastrofy tak nějak zblízka
Normálně jsem jen smutný. Ale vždycky když se někde ve vzduchu něco s nějakým letadlem stane, sedím zrovna v nějakém jiném letadle a nebo jsem na letišti.
Je to už skoro 8 let. Po cestě autobusem s malým dítětem a obvyklé nudě na letišti před odletem jsme normálně nasedli do letadla. Bylo to v Gironě na sever od Barcelony. Po dvaceti minutách, kdy se nedělo nic, nám začínalo být tak nějak divně. A posádka letadla to asi pochopila a z reproduktorů nám pilot letadla oznámil, že máme malou technickou poruchu, a proto se náš odlet malinko opozdí. Pustili nám nějakou grotesku a po další půlhodině jsme opravdu odletěli. Let byl celkem v pohodě až na nějaké menší turbulence nad Alpami, ale i tak jsme si celkem oddechli, když jsme v klidu přistáli. V duchu jsem tleskal. Teprve v příletové hale na letišti v Bratislavě jsme pochopili ony "technické problémy". Na všech obrazovkách běžel televizní přenos z New Yorku. Nevěřili jsme svým očím a měli jsme strach, že začala válka. Bylo 11. září 2001.
Dnes jsem přišel k odbavení na letiště v Accře a zůsta jsem v úžasu stát. Na můj let byla neobvykle dlouhá fronta. Znovu jsem někde uvnitř těla ucítil ten podivný skličující pocit. Začal jsem se vyptávat, co se vlastně stalo. "Váš dnešní let je ok", mi sdělila pracovnice letecké společnosti. Ti lidé jsou ze včerejšího zrušeného letu. U odbavení byl úředník sdílnější. Včerejší lety v oblasti západní Afriky byly zrušeny kvůli nejasnému zmizení letadla Air France. A společnost Emirates, se kterou poletím, podrobila nárazové rozsáhlé technické kontrole všechna svá letadla v oblasti a podle všeho i všude jinde na světě. Trochu mě ty informace uklidnili, ale i tak mám pořád takový divný pocit.
Je mi smutno z toho, že někteří domů zase nedoletí. A já bych domů rád doletěl. Těším se na blízké a ze srdce si přeji šťastný návrat všem ostatním letícím.
A tak mi držte palce. Za moment nastupuji do letadla Airbus A340-300...
Co budu dělat když mě nezvolí?
Napsal mi jeden současný europoslanec:
Před chvílí jsem si vyzvednul svoji letenku z Bruselu do Prahy. Co když je to moje poslední letenka?
Celých 5 let jsem se dřel pro blaho České republiky. Kolika jednáních jsem se zůčastnil a kolik lidí mě oslovilo a za to jsem dostal pár peněz. A teď. Už 3 týdny nemohu usnout. Jsem unavený a vyčerpaný a to jenom proto, že jsou zase ty strašné volby.
Je přeci jasné, že kluci a holky a zařídili, že jsem na kandidátce. I nějaké ty plakáty vytiskli a nalepili. Ale bude to stačit? Co když mě někdo přeskočí preferencema? Co budu dělat? Z čeho budu žít?
Snažím se na to nemyslet. Zvyšuje se mi tlak. Čert mi byl volby dlužen. To bývaly časy, kdy mě prostě jen jmenovali a bylo to. Ale teď? Kdejaký občan si klidně hlasuje pro koho chce. A jak k tomu přijdu já. Za svoje zásluhy? Vždyť jsem nikdy nikoho neprásknul. A tolika lidem a firmám jsem pomohl. To je ale vděčnost.
V neděli uvidím co se stane. Pokud nebudu zvolen tak budou muset kluci a holky vymyslet co se mnou. Já vlastně nic jiného než létat do Bruselu a Štrasburku neumím. A to by si měli všichni a především voliči uvědomit. Každý přece musí z něčeho žít.
Tak bacha jo?