Tedy alespoň některým. Protože byly ukradeny neoprávněně. Prezident Václav Klaus má pravdu v tom, že můžeme očekávat množství soudních sporů.
Jak to vlastně všechno proběhlo? Nejdříve byla válka (takzvaná druhá světová) a v ní utrpělo množství obyvatel tehdejšího Československa újmu na zdraví, životě i majetku. Po skončení války existovala tedy oprávněná společenská poptávka po vyrovnání a zúčtování s těmi, kteří křivdili a ubližovali. Už 21. června 1945 bylo 12. dekretem prezidenta republiky rozhodnuto o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. Na základě tohoto dekretu se začalo s poměrně chaotickým vyvlastňováním zejména zemědělské půdy a statků těch Němců, Maďarů a kolaborantů, kteří své majetky opustili. Těm, kteří zůstali, se až na pár výjímek formou znásilnění či zabití téměř nic nestalo a i nadále své statky obdělávali a spravovali.
20. července 1945 proto následoval 28. dekret prezidenta republiky o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci, který celou situaci částečně legalizoval. Stále však nebyla vyřešena skutečnost, co s těmi, kteří se i nadále cítili občany Československa a na něž se oba předchozí dekrety v podstatě nevztahovaly. A proto byl dne 2. srpna 1945 vydán 33. dekret prezidenta republiky o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, který zbavil na čas československého státního občanství naprosto většiny Němců a Maďarů. Vzhledem k tomu, že ani tohle mnohdy nepomohlo, protože někteří lidé přepsali včas své majetky na jiné osoby, byl pro jistotu 25. října 1945 vydán ještě 108. dekret prezidenta republiky o konfiskaci nepřátelského majetku a zřízení Fondů národní obnovy. Tolik tedy litera zákona.
Pokud však nahlédneme do archivů, zjistíme, že velké množství majetků bylo Němcům a Maďarům vyvlastněno v rozporu s uvedenými dekrety. Nebyl-li majetek konfiskován na základě dekretů, tj. zákonně, byl konfiskován nezákonně, tj. ukraden. A v takovém případě se k němu jeho vlastníci mohou a mají právo hlásit. Sporné je to pouze ve dvou případech. Za prvé v případě osob, které pozbyli československé státní občanství a toto občanství jim nebylo navráceno. A za druhé u osob, které v padesátých a šedesátých letech dostaly od Německé spolkové republiky finanční či jinou náhradu za prokazatelně zabavené majetky. Zbývá však spousta lidí, kteří československé občanství zpět získaly a jejich majetky nikdy nebyly konfiskovány zákonnou formou.
Přestože se většina soudců brání prolomení tohoto tabuizovaného problému, jednou ke změně dojít musí. A proto se domnívám, že zejména ti Němci a Maďaři, kteří byly v době vydání 33. dekretu prezidenta Beneše nezletilí a tudíž československé nikdy nepozbyli ani jim nebylo přerušeno, mají nárok na vrácení svého majetku v takovém případě, byl-li ukraden.
Spolu s prezidentem Václavem Klausem tudíž očekávám množství soudních sporů. A ať už to dopadne jakkoliv, myslím si, že je nutné udělat za tímto bordelem tečku. A proto jsem v těchto případech pro vrácení majetku a nebo adekvátní odškodnění poškozených občanů tehdejšího Československa či jejich potomků.
0 comments:
Přidat komentář